Halucinogeny v léčbě duševních poruch?

Zdroj: Psychologie dnes | 1. 12. 2010 |

Psychedelické drogy se vracejí do ordinací psychiatrů a psychologů. Přinejmenším ve světě - u nás jde ale o citlivou otázku, o které vedou odborníci mnohé diskuse.

Měly by se tyto látky stát běžně užívaným léčebným prostředkem?

ANO
Jan Hanka, psychiatr, Psychiatrické centrum Praha

Výsledky podávání psychedelik jsou slibné
Psychedelické drogy neboli halucinogeny (LSD, psilocybin, meskalin, ketamin a jiné látky), fascinují lidstvo již od pravěku. Od padesátých let 20. století, v souvislosti s objevem LSD, se o jejich účinky začal zajímat i psychologický a psychiatrický výzkum, ve snaze lépe porozumět psychotickým stavům i pro možnosti využití těchto látek v terapii psychických poruch. Do poloviny 60. let byla nashromážděna data od desetitisíců pacientů, jimž byly tyto látky podány. V souvislosti s masovým rozšířením psychedelik ve společnosti a jejich nekontrolovatelným užíváním, spojeným s častými nežádoucími efekty (sebevraždy, indukce psychotických stavů a paniky, nehody v intoxikaci) byly tyto látky zařazeny mezi ilegální drogy, společně s heroinem a amfetaminy. Tím se ztížily i možnosti jejich výzkumného a terapeutického využití. Od devadesátých let minulého století se tyto látky vracejí do popředí výzkumu v neurovědách. Ketamin je běžně požívaným anestetikem. Nepatří mezi zakázané látky a používá se i v České republice ke studiu modelových psychóz. Po jeho požití nastávají stavy podobné akutní schizofrenii, které pomáhají intoxikovaným psychiatrům lépe porozumět stavům, jež prožívají jejich pacienti, nacházet nové metody v diagnostice a léčbě psychóz. Ketamin je prokazatelně účinným lékem pro depresivní pacienty, kteří byli neúspěšně léčeni antidepresivy. Po jednorázovém podání se zlepšilo 70 % depresivních pacientů, efekt však trval jen několik dní a opakované podávání ketaminu nevedlo u většiny pacientů k udržení antidepresivního účinku. Velmi slibné výsledky byly zjištěny u pacientů, závislých na heroinu, kteří během psychoterapeutických sezení dostávali ketamin v různých dávkách. Pacienti ze skupiny s vyšší dávkou ketaminu v následujících 2 letech častěji abstinovali a méně toužili po droze. Psilocybin (látka obsažená v lysohlávkách) byl s úspěchem použit v léčbě obsedantně-kompulzivní poruchy, projevující se nutkavými myšlenkami a rituály. Efekt na zmírnění mučivých příznaků této nemoci přetrvával asi jeden den a nebyl závislý na dávce psilocybinu. Pacienti v terminálním stádiu rakoviny pociťovali úlevu od úzkostí a depresí po podání psilocybinu a LSD, efekt trval mezi 2 týdny a 6 měsíci. Pacienti s chronickou bolestí profitovali z podávání halucinogenů, tento efekt byl nezávislý na kvalitě psychedelického prožitku. Výše uvedené výzkumy byly spojeny se sledováním chemických procesů v mozcích pacientů, kde se prokázal příznivý efekt psychedelik na vytváření neuronových spojů, jež byly depresí a úzkostí narušeny.
Každé podávání psychedelik v klinickém prostředí musí být uvedeno sezením k objasnění možných efektů látky, vedeno zkušeným terapeutem a následováno dalšími sezeními, již bez aplikace látky, ke zpracování psychedelických zážitků. Pro riziko provokace psychotických stavů u predisponovaných osob a pro nutnost důsledného terapeutického vedení pacientů i zdravých dobrovolníků při podávání psychedelik je regulace této léčby i výzkumu zcela na místě. Při dodržení zásad bezpečnosti lze považovat podávání psychedelik v klinickém prostředí vybraným osobám za bezpečné a dává naději pacientům, u kterých léčba první volby nevedla k úspěchu. Doma to však v žádném případě nezkoušejte!

ALE
Michal Miovský, psycholog a psychoterapeut, vedoucí Centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. LF UK v Praze

Všechno je v lidech!
Pokud se podíváme do historie, nacházíme několik výstižných paralel k současnému stavu. Má snad někdo pocit, že 50. léta u nás byla ve znamení podpory neobvyklých léčebných postupů v psychiatrii a klinické psychologii? Přesto se zde zrodila nosná a velmi vitální generační vlna v této oblasti léčby. Vznikly práce jako "LSD-25 a jeho využití v klinické praxi" nebo popularizačně laděné "Experimentální psychózy". Bylo publikováno mnoho desítek článků a dalších prací věnovaných tématu využití a výzkumu halucinogenů. Generace Hausnera, Doležala, Roubíčka, Grofa a dalších se nesmazatelně otiskla do historie výzkumu v této oblasti.
70. léta znamenala pro celou tuto oblast útlum a de facto přerušení linie. Volím slovo přerušení, protože věřím, že se podaří na výsledky práce těchto významných osobností navázat. Překážky ale vidím jinde, než kde jsou v dosavadních diskusích identifikovány – a to v lidech. Tuzemská legislativa není k této oblasti výzkumu kdoví jak přátelská, není ale pravda, že by právě ona byla příčinou současného stavu. Není to ani v tom, že se finanční prostředky na tento druh výzkumu obtížně shánějí. Ani konzervativní nálady a zdvižená obočí nejsou tím hlavním problémem. Za hlavní příčinu současného stavu jednoznačně považuji neprofesionalitu a personální insuficienci české vědy a mladé generace v ní. Podmínky jsou tvrdé a pro začínající výzkumníky více než nepříjemné. Mnohé z hlasů v diskusi pocházejí od lidí, kteří nemají potřebné vzdělání ve zdravotnictví a pracují v institucích, jež takový výzkum provádět nemohou. Jako opačný příklad mohu uvést např. Psychiatrické centrum Praha, kde kolegové realizují zajímavé studie (nejen) s halucinogenními látkami. Je vidět, že lze v této oblasti dosáhnout zaslouženého úspěchu a že stačilo mít dobrou přípravu, nápady, vůli - a najednou jsou zde granty, velmi kvalitní publikace a téma je rozvíjeno.
Čtenář, resp. každý občan si musí položit otázku: "Chci, aby byla garantována kvalita léčby a aby se léčilo ověřenými metodami a tedy pokud možno bezpečně?" Pokud odpověď zní ano, pak je nutné říci, že cesta k lege artis léčbě využívající halucinogenní látky musí vést standardním způsobem. Naopak, pokud je někomu jedno, komu se svěřuje do rukou a co za látku požije v terapii a v jakých dávkách (a podmínkách), pak na to asi neumím reagovat a je mi to pouze líto. Je to stejně absurdní jako situace, když se někdo považuje za šamana nebo lidového léčitele a na základě této kvalifikace se cítí být povolán poradit těm zabedněným konzervativním psychiatrům, psychologům a adiktologům, jak nejlépe léčit. Léčba závislostí je extrémně náročným oborem jak z hlediska klinické, tak vědecké práce. Existují zde alternativy a velmi odvážné výzkumné projekty. Jedna věc ale platí stále: věda a klinická práce mají svoje pravidla a ta nejsou samoúčelná, ale chrání, ve všech rovinách významu tohoto slova. Připomněl bych ne tak historicky vzdálenou kauzu s "taky šamanem" panem Chobotem. Pokud lidé prostě potřebují riskovat své zdraví (tehdy měla celá skupina velké štěstí, že to dopadlo tak, jak dopadlo), pak nezbývá než popřát jim hodně štěstí, budou ho potřebovat. Těm, co volají po výzkumu a klinickém testování, pak mohu pouze napsat: prima, pojďte to dělat.

Článek vyšel v rubrice Polemika prosincového čísla časopisu Psychologie dnes.